poslední vydaná kniha

Petr Eisner

Rok ohně

Skvělý román z předválečného Německa...

OBJEDNAT
OBJEDNAT e-knihu

226,- kniha Petr Eisner - Rok ohně

doporučujeme

banner Autorské weby
banner Knihovnice.cz

o-nakladatelstvi

Nakladatelství Knihovnice.cz

Myšlenka na založení nakladatelství při literárním serveru Knihovnice.cz se zrodila ke konci roku 2008.

Od té doby se začalo pracovat na nutných přípravách a hlavně s hledáním autorů, kterým by naše nakladatelství vydávalo knihy. Představa byla - zaměřit se na české autory. Po přibližně roce byla představena naše první kniha, a to hned ve dvou provedeních... V listopadu téhož roku vyšla i druhá kniha.

Budeme rádi, pokud nám zašlete Vaše nápady, připomínky nebo i rukopisy.

nakladatelstvi@knihovnice.cz

Pro ty, kdo radši využívají služeb běžné pošty, přikládáme i naši kontaktní adresu...

Radek Červený - Knihovnice.cz
V Cihelně 398
103 00 Praha 10

Pachman, Richard - Jak chutná život

Objednejte si knihu Jak chutná život s 35% slevou

Objednejte si knihu Jak chutná život + CD PACHMAN.CZ (THE BEST OF 1990-2010) s 35% slevou

2. Vylouhované léto roku 2000

„Tělo dovolí úraz nebo nemoc, když se k němu jeho majitel chová macešsky…“

Někdy mi připadá, že má mysl je jedna velká kamera, která natáčené zážitky ukládá do mého vědomí a podvědomí. A já pak před usnutím usedám sám do kina a na plátně se odehrávají mé vzpomínky… Některé přetočím dál, některé si stále vracím znovu a znovu… Vzpomínky na 18. srpen roku 2000 bych raději z harddisku svého podvědomí vymazal, ale výjevy z toho dne se mi pravidelně vynořují… Jako zpomalené filmové záběry vystupující ze tmy a do tmy se opět prolínající:

- plastová láhev v černé igelitce
- třikrát jdu kolem ní, než ji otevřu
- zpomaleně otevírám uzávěr a uniká mi, že láhev už přede mnou někdo musel mít otevřenou
- bezmyšlenkovitě si dávám láhev k ústům
- zhluboka se z láhve napiji
- polykám
- lekám se nenadálé pálivé chemické chuti hltu, který už nejsem schopen v krku zastavit
- vyplašeně pokládám láhev na kuchyňskou linku
- pokouším se vyplivnout nepatrný zbytek nepolknutého louhu z úst

Toho letního dne roku 2000 už od rána vše nasvědčovalo tomu, že to nebude den obvyklý. Rozhodl jsem se, že po celonoční práci neprospím dopoledne, jak to u mě bývá zvykem. V noci pracuji, ve dne spím… Rozhodl jsem se, že vyrazím na venkov, kde jsem měl u přátel prožít víkend, hned po ránu s tím, že si odpočinu až tam. To byla asi první chyba toho dne. Následující události jistě souvisely i s tím, že jsem byl nevyspalý… Cestou přišlo varování, které jsem si měl asi uvědomit hlouběji. Nervózní řidič kolemjedoucího auta udělal „myšku“ přede mne a minul můj nárazník o pět centimetrů. Měl jsem co dělat, abych dupnul na brzdy a situaci zvládnul bez havárie…

Po příjezdu na chalupu přátel jsem se rozhodl, že je vlastně škoda jít hned spát, takže jsem se nasnídal. Lehké jídlo jsem zakončil poněkud těžšími zavináči, po kterých jsem dostal žízeň. Vzpomněl jsem si na oblíbenou anekdotu mé babičky Tyldy, kdy u jednoho stolu v restauraci jí jeden pán rybu a druhý hovězí steak. Ten, který měl rybu, volá na číšníka: “Ryba chce víno!“ Druhému se originální objednání nápoje líbilo, a tak se rozhodl, že ho napodobí a zavolal: „Vůl chce pivo!“ Tak na tohle jsem myslel, když jsem v lednici hledal nějaké nealko, kterým bych zapil kyselé rybky. Našel jsem jen ledovou colu, kterou nepiji, a uvědomil jsem si, že jsem několikrát během snídaně zaregistroval v křesle černou igelitku, která obepínala plastovou láhev. „Asi nevybalené pití z nákupu, pomyslel jsem si…“ Udělal jsem pár kroků ke křeslu a vytáhl jsem láhev s nápisem Dobrá voda. Přátelé byli v jiné části stavení, a tak jsem se bez zeptání sám rozhodl, že si láhev přivlastním a budu z ní v rámci pitného režimu celý den upíjet…

Kdyby v té chvíli zazvonil telefon, kdyby na mě někdo promluvil, kdyby v té chvíli byl v pokoji ještě někdo jiný, mohl být dnes můj život úplně jiný… Ale nestalo se. Automaticky jsem otevřel láhev a napil se z láhve. Místo neutrální chuti vody mi krkem projela nepopsatelná chemická pachuť, kterou jsem si uvědomil, až když kapalina projela mým krkem a klouzala jícnem k žaludku… Dříve, než mi opuchnul jazyk, zkrvavěly dásně a já přestal mluvit, zakřičel jsem na kamaráda: „Co v tom proboha je?!?“ Stanislav přiběhnul do dveří a zblednul. V úleku ze sebe vykoktal: „Ty ses toho napil?“ V koupelně jsem se snažil vydávit chemikálii z útrob a jakoby z dálky jsem slyšel telefonát Standy s mou mámou, magistrou farmacie, se kterou se radil, co se mnou: „…chemikálii do myčky… co má na to vypít? … vodu, mlíko???“

Takhle nějak vypadalo několik osudových minut mého života. Následovalo několik situací, které pro nezasvěceného pozorovatele musely vypadat jako podivná groteska. Přátelé mě vsoukali do auta, abych já přes jejich protesty opět z vozu vylezl a potácel se zpátky do domu. Kamarádi nechápali… ale já už nemohl mluvit a vzpomněl jsem si, že bez občanky a průkazu pojištěnce mě asi nikde v nemocnici nevyšetří… Cestou jsem byl pak vykloněný z okénka auta a umožňoval jsem svému žaludku, aby se zbavil alespoň části svého nevítaného obsahu. Když jsme zastavili na křižovatce, podíval se na mě s odporem pán na nedalekém přechodu pro chodce a pronesl něco v tom smyslu, že tahle alkoholem zřízeného člověka po ránu ještě neviděl… A to ani nevěděl, jaký „dryják“ jsem si dal!!! Auto bylo zralé na návštěvu myčky, vábně po příjezdu do nemocnice opravdu nevypadalo…

V Říčanech se mnou nedělali nic, jen mi dali vypít mléko, protože si mysleli, že jsem se napil kyseliny. Od té doby tento bílý kravský nápoj nepiji… Na louh mi měli dát ocet, ale tehdy nikdo přesně nevěděl, jaká sloučenina byla obsahem nepopsané láhve od Dobré vody. Zkroušeně jsem seděl v nehostinné místnosti, kam každou chvíli někdo nakouknul… ale nikdo se o mě nestaral… Bylo mi to jedno… V záchrance, která mě po hodinovém čekání odvážela do pražské nemocnice, jsem upadal do bezvědomí. Ve chvílích, kdy jsem se ztrácel, jsem viděl takové příjemné velké kulaté světlo a v něm v podřepu čekal Radek. Ve chvílích, kdy louh, který v těle zůstal, mne hodlal otrávit a kdy mé tělo řešilo, kam až si chemikálii pustí a jaké škody si nechá ve vnitřnostech napáchat, mi zbývalo jen malinko energie na to, abych si uvědomil, že Radek už není mezi živými a že před pár týdny naprosto nečekaně a nepochopitelně umřel doma před televizí na srdeční zástavu… bylo mu jen 36 let… Viděl jsem ho ve dvou záblescích, mezi kterými jsem jakoby z dálky vnímal zvuk sirény uhánějící sanitky, který rezonoval v jejím malém interiéru. Když jsem Radka uviděl potřetí, jakoby se zastavil čas, najednou nebyla sanitka, nebylo to strašné houkání, nebyly ty smykem vybírané zatáčky, jen klid, kolo s temným okrajem a v něm Radek… Byl opálený, usměvavý, byl v pohodě, jeho oči byly tak mile laskavé… nic neříkal, jen mi kynul rukou, abych šel za ním… “Ještě ne, kamaráde, ještě ne,“ proběhlo mi hlavou…

Probral jsem se na invalidním vozíčku, když mi napichovali do ruky nějakou infúzi. Pod krkem jsem měl nějaký podivný hadr, asi kdyby se mi zase chtělo zvracet. Po tom, co sanitka spěchala doslova jako o život, mi přišlo podivné, že mě nechali na vozíčku čekat odstaveného více než hodinu. Ale v té chvíli mi to bylo jedno. Byl jsem otupělý a mým jediným přáním bylo někam si lehnout, nejlépe daleko od lidí, doktorů a sanitek… Po čekací hodince mě celkem sympatický, ale dosti bezradný pan doktor probudil, dal mi do ruky skleničku na moč a poslal mě na WC. Vrávoral jsem po chodbě, snažil jsem se neupustit láhev s infůzí, „zvracecí“ hadr, ani „šampusku“. Když jsem doklopýtal k záchodu, čekal mě tam nápis „Pouze pro personál, WC pro pacienty 1. poschodí“ a hned vedle něj informace: „Výtah mimo provoz“. Bylo mi lépe, když mě vozili na vozíčku… Cestu o patro níž po schodech bych prostě nezvládnul… Když jsem nešťastně stál u personálního WC, dorazil Stanislav, který mezitím dojel do práce pro originální obal chemikálie do myčky, kterou si odlil na vyčistění rodinného hrobu. Pochopil situaci a zařídil, aby mne pustili na personální záchod. Odtud mě za pět minut dosti neomaleně vyhodila sestra neznalá situace. Nemohl jsem mluvit, nemohl jsem jí to vysvětlit… Podepřen kamarádem jsem se vrátil do ordinace, kde jsem se dozvěděl, že po chemickém rozboru má už můj ranní drink jméno: “Louh PH 14“.

Zavřeli mě na pokoj intenzivní péče. Obézní sestra byla poněkud netaktní a chovala se ke mně jako k narkomanovi: „To se vám to fetování nevyplatilo, co?“ Z tónu v hlase bylo zřejmé, že si myslí: „Dobře ti tak, feťáku!“ Co jsem jí měl s opuchlým jazykem říkat? Byl jsem rád, když mě nechala na pokoji… Za pár dní se mi omluvila… a poněkud afektovaně mi říkala „Mistře“.

Doktoři do mě vháněli infúze a čekali, co louh udělá v těle. Přiznali se mi, že s takovým případem nemají zkušenosti… Vlastně čekali, jestli mi louh v těle něco propálí a já umřu, nebo jestli to zvládnu…

Mně stále připadalo, že se vlastně až tak moc nestalo. „No co, hlt nějakého svinstva, to mi maximálně vypumpují žaludek a půjdu domů,“ myslel jsem si stále. Místo toho mi přes nos vrazili asi centimetr širokou hadičku až do žaludku. Tou jsem se měl stravovat… Během následujících dvou týdnů jsem prožil několik probděných nocí, kdy mi bolest neumožnila nejen usnout, ale ani si lehnout… dále jsem byl dvakrát na sále v narkóze, protože za bdělého stavu bylo vyšetření poleptaného jícnu nemožné. Stravovací hadičku v krku jsem nesnesl, její dotyk s popálenou sliznicí byl velmi bolestivý. Díky tomu jsem dva a půl týdne žil pouze z infůzí… Když mě z Míčánek v září pustili, měl jsem o deset kilo méně a připadal jsem si slabý jako kuře. Měl jsem problém dojít na parkoviště k autu…

Když se s odstupem času dívám na svůj první pobyt v nemocnici, byla práce lékařů a sester zřejmě nejvíce ovlivněna tím, že byli dočasně převeleni do provizorní staré budovy po dobu rekonstrukce jejich stálého působiště ve Vinohradské nemocnici. To, co mi v době bezprostředně po úrazu dodávalo sílu, byl můj optimismus, pozitivní myšlení a víra, že brzy problém překonám. Zatímco se poleptaná ústa s jazykem zahojily rychle a já opět mohl mluvit, žaludek byl částečně ochráněn octem ze zavináčů, který louh mírně zneutralizoval, netušil jsem, že orgán, který dostal zabrat nejvíc a který hodlá svého majitele potrápit na maximum, je jícen…

V době mé hospitalizace Na Míčánkách jsem byl z dálky svědkem nedalekého požáru staré budovy pivovaru v Korunní ulici. Tehdy jsem nevěděl, že hoří i byt mladých manželů, kteří mi za čtyři roky prodají svou chalupu u Prahy, aby si mohli postavit nové bydlení. Zvláštní, jak se některé situace v lidském životě propojují.

Několik pokusů o bulvarizaci mého úrazu jsem odrážel jediným prohlášením: „Nepřelévejte, prosím, doma chemikálie do nepopsaných plastových láhví od nealkoholických nápojů!!!“ Mimochodem louh, kterého jsem se napil, onu osudnou PET láhev rozpustil… ani nevím, jestli jím nakonec onen hrob byl vyčištěn…