poslední vydaná kniha

Petr Eisner

Rok ohně

Skvělý román z předválečného Německa...

OBJEDNAT
OBJEDNAT e-knihu

226,- kniha Petr Eisner - Rok ohně

doporučujeme

banner Autorské weby
banner Knihovnice.cz

o-nakladatelstvi

Nakladatelství Knihovnice.cz

Myšlenka na založení nakladatelství při literárním serveru Knihovnice.cz se zrodila ke konci roku 2008.

Od té doby se začalo pracovat na nutných přípravách a hlavně s hledáním autorů, kterým by naše nakladatelství vydávalo knihy. Představa byla - zaměřit se na české autory. Po přibližně roce byla představena naše první kniha, a to hned ve dvou provedeních... V listopadu téhož roku vyšla i druhá kniha.

Budeme rádi, pokud nám zašlete Vaše nápady, připomínky nebo i rukopisy.

nakladatelstvi@knihovnice.cz

Pro ty, kdo radši využívají služeb běžné pošty, přikládáme i naši kontaktní adresu...

Radek Červený - Knihovnice.cz
V Cihelně 398
103 00 Praha 10

Pachman, Richard - Notre dame

Objednejte si knihu Notre dame s 35% slevou

Objednejte si knihy Notre dame a Útes s více jak 38% slevou

Francie, druhá polovina 16. století

část I. ODPUŠTĚNÍ

1. kapitola: Obraz

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře sálu. Veronika je pootevřela. Za nimi byl Patrik a zašeptal: „Nerad ruším, ale právě přišel farář, dorazili Filipovi rodiče, přijel i jakýsi pan Marcel a smuteční hosté se řadí na nádvoří. Kdy budeme moci smuteční průvod ze zámku do kostela na obřad zahájit?“
„Ach Bože, Marcel, Filipův spoluzajatec z lodi, tolik o něm mluvil... Patriku, potřebuji ještě půl hodiny, zařiď to, prosím,“ řekla Veronika, poslala děti na nádvoří a šla do Margaretina pokoje.
„Margaretko, včera jsi mluvila o otázkách, na které potřebuješ najít odpověď,“ řekla Veronika dívce oděné do dlouhých šatů, které jí věnovala Michelle.
„Ano, paní, ale v den pohřbu... Já vás tím dnes nechci obtěžovat...“
„Myslím, že bys měla,“ řekla Veronika.
„Paní, vy víte, kdo jsem, odkud pocházím, kdo je má rodina, kdo jsou mí rodiče?“
Veronika otevřela dveře a mlčky pokynula dívce, aby ji následovala. Když došly před vstup do sálu, postavila se Veronika před Margaretu a vážným hlasem jí řekla: „Škoda, že jsi neměla možnost poznat své rodiče. Byli to oba skvělí lidé. Prosím, připrav se, nebude to pro tebe snadné. Ale za chvíli budeš mít poprvé a naposledy v životě šanci pohlédnout do tváře obou svých rodičů. Jednou ti převyprávím celý příběh. Zde je tvá matka a tvůj otec...“
Margareta se zarazila, když Veronika otevřela dveře. Světlo svíček se odráželo ve tvářích obou zesnulých. Margareta se postavila před obě rakve a opatrně se k nim blížila. Když do nich nahlédla, rozplakala se. Zatočila se jí hlava a Veronika ji podepřela.
Když na zdobených kočárech odváželi rakve Filipa a Marie směrem ke kostelu svatého Tomáše, v čele dlouhého smutečního průvodu šla Veronika zavěšená do svých dětí, za ní Filipovi rodiče, šedovlasí a zlomení, a za nimi se o Tessa opírala uplakaná Margareta, následovaná Agnes, Patrikem a Marcelem...
Když zámek osiřel, podařilo se jednomu z bordeauxských psů otevřít branku k psímu výběhu. Smečka se vesele rozběhla po nádvoří. Psi se radovali vždy a za každé situace... Kéž by to uměli i lidé...
Byl slunečný podzimní den a nedaleko San Sebastianu hlučně narážely vlny na útes. Na jeden z milionu útesů, co jsou na světě... Na jeden bezvýznamný, časem zapomenutý útes. Celý svět na toto místo mohl zapomenout, kromě jedné osoby... Když se Veronika vrátila na zámek, sedla si na dřevěnou židli, na které sedával její Filip. Vzpomínka na posledních několik hodin splývala v jeden bolestivý pocit prázdnoty a bezmoci. Doufala, že se najednou probudí ze zoufalého snu a po procitnutí přebolí tupá bolest při pohledu na hrob s tělem jejího manžela.
Veronika se naučila být silná, být tvrdá. Roky, kdy skrývala svou identitu a byla kvůli svému mamonem stiženému strýci nucena vydávat se za hocha, ji zocelily natolik, že málokdy plakala, málokdy obtěžovala okolí svými starostmi. Vše dokázala zvládnout. Ale dnes byla tou nejslabší, nejkřehčí a nejzranitelnější osobou na světě. Mlčky otevřela přihrádku ve stole a prohlížela si Filipovy kresby. Koráby, psy, děti, Conques, pyramidy. Pod všemi skicami ležel starý obrázek. Na první pohled nebyl malován Filipem. Veronika ho vzala do rukou a po chvíli jí došlo, na co se dívá.
„Myslím, že umřel na stejném místě, jako se narodil. Pane Bože...“
Mořské vlny na obraze pod jeskyní na útesu jako by najednou ožily a začaly se lesknout. Veronika odvrátila hlavu, aby slzy nesmáčely celý obraz, o kterém Filip několikrát hovořil, ale nikdy ho Veronice neukázal. Měl ho uschovaný jako poklad, jako své tajemství, které měl jen pro sebe.
Veroničiny útroby spalovaly smutek a hořkost. Poprvé v životě se z hloubi srdce rozplakala. Křičela jako raněná srna.
Ozvalo se zabušení na dveře, které vnímala jakoby z dálky. Po druhém zaklepání vstoupil vyděšený Marcel.
„Madam, mohu nějak...“
„Teď ne! Chci být sama! Prosím, pane...“ procedila mezi slzami Veronika, aniž se na muže podívala.
Po hodině, kdy utišila slzy, vešla do pokoje pro hosty a posadila se vedle Marcela.
„Co jste potřeboval?“ zašeptala ztěžka.
„Měl jsem o vás strach. Z vašeho pokoje se ozývalo bolestivé volání, když jsem šel kolem dveří.“
„Jste hodný, ale já to nějak zvládnu.“
„Tohle jen tak nezvládnete, tyto rány zhojí jen čas. Ale zřejmě za dlouhou dobu.“
„Prosím, zdržte se na našem, Bože, měla bych říct na mém zámku, jak vám to vaše povinnosti doma umožní. Ráda bych si s vámi popovídala o tom, jak jste se s mým mužem seznámili, i o všech těch prapodivných příhodách z Egypta. Neměla jsem možnost slyšet vše, Filip mi řekl jen...“
Veronika se opět rozplakala. Marcel ji objal. Její slzy stékaly po jeho rameni.