poslední vydaná kniha

Petr Eisner

Rok ohně

Skvělý román z předválečného Německa...

OBJEDNAT
OBJEDNAT e-knihu

226,- kniha Petr Eisner - Rok ohně

doporučujeme

banner Autorské weby
banner Knihovnice.cz

o-nakladatelstvi

Nakladatelství Knihovnice.cz

Myšlenka na založení nakladatelství při literárním serveru Knihovnice.cz se zrodila ke konci roku 2008.

Od té doby se začalo pracovat na nutných přípravách a hlavně s hledáním autorů, kterým by naše nakladatelství vydávalo knihy. Představa byla - zaměřit se na české autory. Po přibližně roce byla představena naše první kniha, a to hned ve dvou provedeních... V listopadu téhož roku vyšla i druhá kniha.

Budeme rádi, pokud nám zašlete Vaše nápady, připomínky nebo i rukopisy.

nakladatelstvi@knihovnice.cz

Pro ty, kdo radši využívají služeb běžné pošty, přikládáme i naši kontaktní adresu...

Radek Červený - Knihovnice.cz
V Cihelně 398
103 00 Praha 10

Pachman, Richard; Pachman, František - Tylda

Objednejte si knihu Tylda s 35% slevou

Dveře - jaro 1978

Domovní dveře. Zelené dřevěné domovní dveře s kovanou zdobnou mříží chránící silné mléčné sklo. Dveře, které zažily dvě století. Kdyby tak jen mohly vyprávět. Klika, na kterou sáhla lidská ruka. Stokrát, tisíckrát. Klika, na které zůstaly otisky prstů a dlaní jedné rozvětvené rodiny a mnoha podnájemníků, kteří našli pod střechou starého olomouckého domu nedaleko radnice své zázemí...

Stmívá se. Tylda právě vaří večeři pro svou rodinu. Ozve se nepatrné zazvonění. Zanikne ve zvuku bublajícího hrnce na plotně. Znovu se ozve zazvonění, tentokráte o trochu delší. Tylda odstaví hrnec, vypne plyn, utře si ruce do utěrky a přijde k oknu. Otevře vnitřní okenici, po ní tu venkovní a vykloní se. Nikoho nevidí. Znovu se ozve zazvonění. Třetí. Tylda upírá zrak do zešeřené ulice. Zavolá: „Kdo je tam?"

Chvíli se nic neděje. V ulici v té době nejsou slyšet žádné hlasy ani kroky. Najednou se pomalými krůčky dostane na protější chodník osoba v šátku.

„Haló! Vy jste na nás zvonila?" zavolala z okna svým pronikavým hlasem Tylda.

Žena jako by hledala, odkud na ni kdo volá, se po chvíli zadívala do rozsvíceného okna ve druhém patře. Jednou rukou se opřela o hůlku a druhou nepatrně a nejistě zamávala. Měla na sobě krátký černý kabát do pasu a tmavou sukni po zem. Tyldě její oblečení něco vzdáleně připomnělo.

„Co si přejete? Koho hledáte?"

Žena mlčela. Sundala si šátek. Mírně se pousmála a opět zamávala. Tylda upřela oči do šera a vykřikla: „Ma..."

Franta k ní právě přistupoval, aby se podíval, cože se děje, když zavrávorala. Zachytil ji, když padala na zem. První, co ho napadlo, bylo, že je rád, že se nepřevážila a nevypadla z okna. Odnesl ji do postele, na čelo jí přiložil studený obklad a stále na ni mluvil. Po několika minutách se probrala. Vyplašeně se podívala na svého muže, pevně ho chytla za ruku a zašeptala: „Pojď se mnou dolů!"

Nebyla síla, která by ji v tu chvíli přinutila ještě chvíli ležet v posteli. Jako divá běžela na chodbu a dolů po schodech. Její manžel ji držel za ruku, snažil se, aby neupadla, ale vlastně ho táhla za sebou. Sáhla zevnitř na kliku. Bylo zamčeno.

„Klíče! Přines klíče!"

Franta nechápal, proč, ale utíkal nahoru po schodech, aby se po chvilce vrátil s chrastícím svazkem v ruce. Odemkl. Tylda vyběhla na ulici.

„Maminko! Maminko! Kde jsi?" ozval se její vzlyk.

Tylda běžela na konec Ztracené až na náměstí, po chvíli se vrátila k domu a utíkala pak na druhou stranu. Ulice byla liduprázdná.

„Tylduško, co se děje! Tak řekni mi už, co se děje!" zavolal Franta.

Tylda se zadýchaně pověsila Frantovi kolem krku.

„Maminka. Moje maminka. Vrátila se! Zvonila na nás! Já ji viděla. Stála tady! Tady proti našemu vchodu! Měla na sobě stejné šaty, jako ty, ve kterých jsme ji tehdy vyprovázeli. Jen byla šedovlasá. Maminka! Ona se vrátila! Moje maminka! Já vždy věřila, že se jí podařilo utéct a že žije třeba v Izraeli nebo v Americe a třeba jen neví, kde nás má najít. Já to tušila, cítila jsem to! A ona se vrátila..."

„Tylduško, a nezdálo se ti to jen? Vždyť tady nikdo není! Pojď nahoru, udělám ti bylinkový čaj. Udělá ti dobře. Myslím, že by sis měla lehnout..."

„Nedělej ze mě blázna, tys neslyšel to zvonění?"

Frantovo čelo se zasmušilo. „No, slyšel..."

„Tak vidíš! Stála tady moje maminka. Měla hůlčičku a mávala mi!"

Vtom bouchly dveře vedlejšího domu. Pomalým krokem z nich vyšla stará paní. Když míjela Frantu, mírně se lekla a přes silné brýle si ani nevšimla, že objímá Tyldu, která jen zašeptala: „To, to je...!"

Žena se zastavila a řekla Frantovi: „Mladej pane, prominou, nezvonila jsem před čtvrthodinkou na ně? Já byla na kafi u paní Anežky v šestce a zapomněla jsem u ní brejle. No a když jsem se pro ně vrátila, nemohla jsem v tej tmě najít ani správný dveře, ani správnej zvonek. To veděj, šestka s osmičkou jsou skoro stejný! Tak se opatrujou! Spánembohem!"

Tylda se podívala za odcházející stařenkou a rozplakala se. Stála v manželově objetí rozechvělá a vzlykající ještě několik minut, když ji Franta vzal za ruku a otevřel dveře. Domovní dveře s kovanou zdobnou mříží chránící silné mléčné sklo. Až do první velké rekonstrukce domu, která je necitelně odsoudila k zetlení na příměstské skládce a nahradila je dveřmi novými. Moderními, studenými a němými... Ty si nepamatovaly žádné doteky a otisky dlaní. Ani marné naděje, že se jich ještě jednou dotkne ruka někoho, kdo byl už navždy pryč...