poslední vydaná kniha

Petr Eisner

Rok ohně

Skvělý román z předválečného Německa...

OBJEDNAT
OBJEDNAT e-knihu

226,- kniha Petr Eisner - Rok ohně

doporučujeme

banner Autorské weby
banner Knihovnice.cz

o-nakladatelstvi

Nakladatelství Knihovnice.cz

Myšlenka na založení nakladatelství při literárním serveru Knihovnice.cz se zrodila ke konci roku 2008.

Od té doby se začalo pracovat na nutných přípravách a hlavně s hledáním autorů, kterým by naše nakladatelství vydávalo knihy. Představa byla - zaměřit se na české autory. Po přibližně roce byla představena naše první kniha, a to hned ve dvou provedeních... V listopadu téhož roku vyšla i druhá kniha.

Budeme rádi, pokud nám zašlete Vaše nápady, připomínky nebo i rukopisy.

nakladatelstvi@knihovnice.cz

Pro ty, kdo radši využívají služeb běžné pošty, přikládáme i naši kontaktní adresu...

Radek Červený - Knihovnice.cz
V Cihelně 398
103 00 Praha 10

Pačutová, Iveta - Vykupitel duší

Objednejte si knihu Vykupitel duší s 35% slevou

2

Konečně byli pod střechou. Julka se třásla zimou, tvář měla bledou a v očích se jí zračil neskrývaný strach. Chvíli oba stáli uprostřed bezpečí domu a vzpamatovávali se. Na podlahu z nich kapala voda a tvořila špinavou kaluž. Julka se zoufale snažila zachytit jakýkoliv signál, že dítě je i po tom všem naživu. Žádný pohyb však necítila.

Matěj jí pomohl svléknout mokré, zablácené věci. Osušil její nahé tělo a uložil ji do postele. Věděl, že tam dlouho nevydrží, protože bolesti se už ozývaly. Pokud to jde, ať se aspoň na chvíli zahřeje.

„Matěji, kráva je ještě venku,“ připomněla.

„Zapomněl jsem, ale už jdu.“

Otočil se a opatrně otevřel domovní dveře. Musel vynaložit veškerou sílu, aby je udržel, když se do nich opřel povichr. Blesky, vítr, dunění a přívaly vod. Jen aby jim to nevzalo střechu. Dům byl nový a měl by vydržet. Ale který dům je stavěný na takové běsnění?

Obešel stáj. Na kopci na louce byla přivázána kráva, aby se mohla celý den v klidu pást. Teď stála vyplašená, bučela strachem a vyvalovala velké oči. Hlavu měla nepřirozeně skloněnou až kamsi ke kolenům, bůhví už jak dlouho. Prudký vítr vyvrátil starou jabloň a ta spadla na provaz, kterým byla kráva přivázána. Ocitla se tak v pasti, ze které se bez hospodářovy pomoci jen tak snadno nedostane. Když přišel blíž, všiml si, že jí větve pořádně doškrábaly kůži pod očima.

„No pojď, malá. Měla jsi štěstí, že to nespadlo na tebe,“ uklidňoval ji Matěj, ale kolem dokola byl takový rachot, že neslyšel vlastního slova.

Větrem posrážená drobná jablíčka byla všude kolem. Jen s námahou krávu odvázal, protože mokrý provaz mu klouzal v prstech a ne a ne povolit. Domů ji ani nemusel tahat, sama spěchala z toho pekla. Klusem seběhla z kopce dolů a zastavila ji až zavřená vrata stáje. Matěj jí ani nestačil. Klouzal po mokré trávě, padal a do tváře ho šlehal neobyčejně prudký studený déšť. Když otevřel dveře, oba se snažili dostat se co nejrychleji dovnitř. Ve stáji se kráva postavila na své místo a nechala se přivázat.

Opřel se o stěnu, aby si aspoň na chvíli vydechl. Co se to stalo? Teď, když po tak dlouhém čekání mohlo konečně bez problémů přijít dítě na svět. Devět měsíců plynul jeden klidný den za druhým, a když potřebují, aby jim Bůh dopřál ještě jeden jediný, strhne se toto. Jak si teď poradí?

Neztrácel čas a spěchal k Julce. Bál se, co ho tam čeká. Až se styděl přiznat si to sám před sebou.

Byl v koncích. Co má dělat? On jí přece neumí pomoct! Kdyby matka bydlela blíž, možná by věděla, co a jak. Nebo by se hodil Imro. Poslal by ho pro starou Jolanu, bábu, která rozuměla bylinkám. Tu potřebují především. Sám by zůstal s Julkou, aby jí byl oporou. Ale co teď, když tu nikdo jiný není?

Vstoupil do pokoje mokrý, špinavý a úplně bezradný. Julkou právě lomcovala bolest, která ji vyhnala z postele. Ze zaťatých zubů a potu, který se jí leskl na tváři, viděl, jak moc trpí. Sevřel se mu žaludek. Jak jí pomoct? Chytil ji za ruku a to bylo všechno, co ho napadlo. Cítil se jako neschopný idiot.

Do horoucích pekel, proč je tak slabý právě ve chvíli, kdy ho nejvíce potřebuje? Proč je to tak hloupě zařízeno? Proč se nemohou podělit o dobré i zlé? Bál se o ni a proklínal chvíli, kdy jí dítě udělal. Vždyť jim už nebesa dala dostatečně jasně najevo, že jim živé dítě nepatří. On měl mít rozum, když ho neměla ona. Věděl velmi dobře, že Julka je v této věci jako slepá. Dá i vlastní život, jen aby přivedla na svět dítě. A co z toho, když za něj dá vlastní život? Zůstane s ním on a do smrti ho budou mučit výčitky, že po tom, co pochoval tři děti, poslal za nimi i ženu a sám se neumí o sirotka postarat.

„Julko, jak ti mám pomoct?“ zeptal se bezradně.

Zvedla ruku, aby ho zastavila, protože i tak mu přes bolest nebyla schopna odpovědět. Čelo měla orosené a rty bledé. Nemohla ležet. Stála u postele, jednou rukou se držela hrany a druhou tápala po břichu, jako by do ní chtěla lapit bolest. Těžce dýchala. Zakousla se do rtů, až se lekl, že jí poteče krev.

Dokonce zapomněl na řádění bouřky tam venku. Jenom ať porod dobře dopadne. Zadržovaný dech, ošklivá grimasa na její tváři…

Konečně se Julce ulevilo. Dýchala pravidelně. Setřela si pot z čela a svalila se do postele, aby si na chvíli oddechla, dokud se bolesti nevrátí.

„Co mám dělat, Julko? Sami to nezvládneme. Ještě nikdy jsi nerodila sama a já jsem k ničemu.“

„Nevím, Matěji. Nechci, abys někam chodil v tomto nečase. Vždyť jsme sotva byli schopni se vrátit.“

„O to se nestarej. Přivedu, koho třeba. Nic se mi nestane.“

„Neumím si představit, že bych se tu svíjela v bolestech a ještě myslela na to, kde jsi a jestli se mi vůbec vrátíš. Sama neporodím.“

„Ale ani se mnou.“

„Matěji, budeš to muset nějak zvládnout. Já ti řeknu, co máš dělat. To hlavní bude stejně na mně.“

„Co když je dítě špatně otočené? Takové věci se stávají.“

„Podívej se, pokud je mi souzeno žít, přežiju…“

Tak jen toto mu ještě chybělo! Do toho zmatku už potřebuje jen její řeči o umírání. To mu tak pomůže!

„Julko, takové řeči nechci poslouchat! Já mám k tomu taky co říct! Nebudu tady jenom natvrdle stát.“ Přivinul ji k sobě, aby ji trochu uklidnil a sám sobě dodal odvahu. „Vydrž, vrátím se tak rychle, jak jen to půjde, a přivedu ti pomoc.“

Otočil se a dřív, než stihla otevřít ústa, zmizel v předsíni. Za chvíli bouchly dveře od domu. V pase ji opět zlomila nová bolestivá křeč.

Matěj vyběhl do bouřky. Velmi dobře věděl, kam míří. Přeběhl za dům kolem spadlé jabloně a zamířil nahoru do lesa. Tam v osamělém domku bydlela bylinkářka Jolana. Je to stejně daleko jako k matce do vsi, ale Jolana se v porodech vyzná mnohem líp. Když byl bezmála na kopci, uviděl přes závoje deště v dálce tu zkázu. Ve vsi hořelo několik stromů a taky jedna stodola. Takovou pohromu jakživ nezažil. A to se musí stát právě v den, kdy má jeho žena přivést na svět dítě.

Šlo se mu čím dál hůř. Boty měl plné vody, ta mu rozmočila kůži na nohách. Při každém kroku cítil, jak mu tvrdé švy rozdírají kotníky. Co je to ale proti trápení, které teď prožívá Julka? Za tu bolest byl dokonce vděčný, protože cítil, jako by se více podílel na jejím soužení.

Blesk se s obludným rachotem vnořil do země nedaleko od něj. Padl na kolena. Měl pocit, že docela ohluchl, chvíli nic neviděl a v hlavě mu silně hučelo. Chytil ji do rukou a v tom okamžiku ho přepadl příšerný strach. Strach, že už nikdy neuvidí svoje blízké, bude se motat světem hluchý nebo slepý. Zatáhl hlavu mezi ramena a s napětím čekal… a doufal. Postupně se mu vracely smysly. Ten na nebesích mu uštědřil pořádnou lekci. Matěj si s pokorou uvědomil hranice vlastních sil.

Běh do kopce v botách plných vody a s nohama jeden puchýř mu dával zabrat. Neměl by běžet vzpřímeně. Na louce příliš vyčnívá. Krčil se, jak se dalo, a takto ohnutý spěchal dál. Chvílemi si pomáhal rukama, občas běžel po čtyřech. Zachytával se ostrých kamenů i trsů trávy. Cesta se mu zdála nekonečně dlouhá.

Konečně byl Jolanin dům na dohled. Pod širokou střechou bylo jen jedno malé okno a dveře. Nevelká dřevěnice se krčila pod lesem, který se vlnil jako rozbouřené moře. Nikdy předtím mu nepřipadla tak křehká. Když by na ni spadl některý z nebezpečně se naklánějících stromů, celou by ji zbořil.

Vrazil dovnitř a uviděl Jolanu klečet u postele a modlit se. Nad nečekaně otevřenými dveřmi se Jolana tak lekla, jako by nastal soudný den. Třebaže byla už stará, hned se otočila a zvedla ruce, jako by si chtěla chránit obličej. Strnule hleděla, dokud si neuvědomila, že ještě nenastala její poslední hodinka, kterou tak úzkostlivě očekávala.

Taky Matěj zůstal na chvíli stát v otevřených dveřích. V pokoji byla taková tma, že musel chvíli počkat, až si oči zvyknou.

Místnost nebyla velká. Jolana si ji zařídila tak, jak to měli ve všech chudých domech. Postel, stůl se dvěma lavicemi, hliněná pec. Všude visely z trámů velké svazky nejrůznějších bylin. Jejich vůně se mísily a v Jolanině domě se vznášelo neopakovatelné aroma. Někteří lidé tvrdili, že to tu smrdí jako v medvědím brlohu, ale Matějovi to tak nepřišlo. Možná proto, že od dětství se u nich doma o Jolaně mluvilo jen v dobrém. Matka ji měla ráda a Jolana si oblíbila celou jejich rodinu. Vždyť, koneckonců, obě ženy obyvatelé vsi pokládali za vyvrhele. Jolany se lidé stranili, protože byla jiná než ostatní.

„Fuj, čertisko jedno! Kde se tu bereš v tom nečase?“ oddechla si konečně.

Matěj zavřel dveře, těžkým, pomalým krokem přešel k lavici a sedl si. Voda z něho crčela, boty měl samé bláto, ale po tom, co zažil, ho to netrápilo.

„Nevidíš, co za špínu jsi mi sem přinesl?“ zahudrovala.

„Julka rodí. Musíš jí pomoct,“ řekl.

„Ani za nic na světě mě odtud nikdo nedostane!“

„Ty nepůjdeš? Neslyšíš, že to na ni přišlo? Víš, jak to zatím vždycky dopadlo!“

„Bezbožníku jeden, nechápeš, co se venku děje?“

„Co by se dělo? Bouřka. Silnější než jindy, ale je to jen obyčejná bouřka.“

„Toto není obyčejná bouřka, chlapče. To je trest!“

„Jolano, prosím tě, nemluv hlouposti. Sbal si, co potřebuješ, a pojď, ať jsme co nejdřív u ní.“

Postavil se, přešel k peci, kde stálo vědro s vodou. Vzal plechový hrníček, nabral vodu a s chutí ji vypil.

„Nejdu! Nikdo na světě mě nepřinutí vyjít ven v tento soudný den!“

Podíval se na ni. Nesahala mu ani po ramena. Tvářila se rozzlobeně, ale ve skutečnosti se bála. Byla nejpověrčivější ze všech lidí, co znal. Někdy jí to bylo i ku prospěchu. Například když nemocnému dávala bylinky nebo tinktúry. Přitom tajemně zaříkávala, lidé tomu uvěřili a účinky se dostavily rychleji. Na Jana posbírané… Svatojánská noc mu dala sílu… za úplňku ze hřbitova jsem to přinesla… celý den nesmíš pohlédnout zvířeti do očí a potom o půlnoci užij… spal mu vlasy, popel sem přimíchej a vypij…

Nedokázal si představit, že by se vrátil domů bez Jolany a zas tam bude stát jako poleno. Julku najde v bolestech a nebude jí umět pomoct. Znovu ho přepadnou zničující pocity bezmoci. O něj tu ale přece nejde. Jeho žena a dítě potřebují pomoc a Jolana jim ji umí poskytnout.

„Hm, kdyby bylo venku líp a ty bys šla, co by sis potřebovala vzít s sebou?“

„V pytlíku tam na hřebíku je všechno přichystáno. Když chceš, vezmi si to a dej mi už pokoj.“

Matěj přešel ke zdi a stáhl váček, který mu ukázala.

Jolana ho ostražitě sledovala, protože u něj si nikdy nemohla být jistá, co vyvede. Zdálo se však, že se s těmi věcmi uklidnil a odejde.

Konečně jí dá pokoj a vypadne. Kdo to kdy viděl, chodit teď po venku? Vždyť je to rouhání. Jak už ona může jeho ženě pomoct? Je to její čtvrtý porod, i sama by už mohla vědět, co a jak. Pokud je jí souzeno přivést na svět zdravé dítě, přivede ho. A vlastně, všechno je marné. Děti se už nebudou rodit a ženy není třeba zachraňovat. Každý bohabojný člověk musel pochopit, že nastal soudný den. Dnes v noci, nejpozději zítra ráno se všichni setkají v království nebeském. Jen doufá, že toho hnusného smrada, starého Titka, tam nepustí…

Zabraná do myšlenek, nevšimla si, že Matějovi blýskly plamínky v očích. Přehodil si pytlík přes hrudník, aby jej cestou nemusel napravovat. Přistoupil k Jolaně a předklonil se, jako by ji chtěl obejmout. Trochu ji to překvapilo, protože ji nikdy nikdo neobjímal. On ji však chytil o něco níž, kolem stehen, a rázem si ji přehodil přes rameno.

„Jdeme!“ prohlásil úsečně a vykročil ke dveřím.

„Pusť mě, bezbožníku!“ ječela, kopala nohama a bouchala ho do zad.

Nebyla lehká, ale copak se to dá srovnat s Julčiným utrpením? Toto bylo pro něj to jednodušší řešení, než se k ní vrátit sám a zase tam jen bezradně stát.

„Ty budižkničemu, měla jsem tě utopit, když ses narodil!“

Otevřel dveře a do tváře ho šlehl ostrý vítr. Za tu dobu, co byl v Jolanině domě, bouřka ani o fous neustala. Nevěděl, jak to dnes dopadne, ale snažil se udělat všecko, aby si nemusel nic vyčítat. Zaťal zuby a navzdory příšerné bolesti v nohách vykročil do bouřkové pohromy s ječícím břemenem na zádech.

„Hnusný darebáku, jen počkej, však se budeš smažit v pekle!“

Sotva se se zraněnýma nohama vlekl. Zvýšilo se riziko, že oba zasáhne blesk, protože se už nemohl krčit.

Kráčel co nejrychleji, aby byli co nejdřív pod střechou. Divoký povichr se opíral do stromů takovou silou, že kvílely jako lidé. Právě minul velký starý smrk, který vzdal boj se živly a s hrůzostrašným praskotem padl k zemi jen několik metrů za nimi.

Ostatní stromy jako by sténaly smutkem za ním a vzápětí se sklátilo několik dalších. Blesky tomuto hrůzostrašnému divadlu dodávaly ohnivý patos.

„Aby tě čert vzal, darebáku!“

„To radši neříkej, když tě mám na zádech,“ ušklíbl se.

Na všecko se dá zvyknout. Už se nepozastavoval nad každým rachotem, ať byl jakkoliv silný. Krokem tak rychlým, jak mu bolavé nohy dovolovaly, ukrajoval z cesty, která ho ještě čekala. A Jolana konečně přestala nadávat.

„Blíííž k tobě, Bože můůj, jeen k tobě blíííž…“

Vtom se z černé oblohy spustil ledovec. Nejprve jen tu a tam, ale po chvíli už všude kolem bubnovaly tvrdé kroupy, některé velké jako holubí vejce. Matějovi se Jolany zželelo, ale už se nedalo nic dělat. Bál se o ni. Bál se, že jí ledové kameny potlučou už tak slabé tělo. Byli za půlkou cesty a teď už jim nezbývalo nic jiného, než se dostat co nejdřív pod jeho střechu.

„…luj seee… oj! Každý kříííž… ójój! Jééén k tobě vedl… ách! blíííž…“

Chudák Jolana. Byla strachy bez sebe. Rád by jí ukázal nejen hrubou sílu, ale i to, že s ní v tuto chvíli cítí a rozumí jejímu strachu. Nehodilo se pohladit ji, protože ty části těla, které měl na dosah, k tomu nebyly vhodné, tak ji aspoň poplácal po zadku.

Konečně byl jeho dům na dohled. Už jen seběhnout z kopce dolů. Jen ať na mokré trávě neuklouzne. Nerad by Jolaně zhoršil tuto strastiplnou cestu.

Ach, jak to zvládá chudák Julka? Vždyť nebyl dlouho pryč. Dělal všecko, aby se k ní vrátil co nejdřív.

Už byl jen pár metrů od padlé jabloně, když se mu zazdálo, že slyší dětský pláč. To přece není možné! Že by tak kvílely stromy? Nebo má halucinace? Ze strachu? Z vyčerpání? Julka přece ještě nemohla porodit. A i kdyby i porodila, proč slyší pláč dítěte tady venku i přes ten hrozný rachot? Panebože, co když běžela za ním a porodila někde po cestě?

Zastavil se, složil na zem Jolanu a chtěl zjistit, odkud pláč přichází. V tu chvíli mu zdánlivě křehká babka vyťala takovou, až mu v hlavě zazvonilo.

„Jolano, slyšíš?“ řekl a chytil se za tvář.

Slyšela. Tady, kdesi uprostřed nebeského běsnění naříká malé dítě. Jakýsi osamělý drobeček vzdoruje živlům i osudu. Je dost možné, že to dělá z posledních sil.

Vydala se za hlasem. Matěj chvíli stál a potom ji s obavami následoval. I když se to snažil skrýt, velmi se bál toho, čemu bude muset za chvíli čelit.

3

Doběhl Jolanu až před domem, odkud pláč přicházel. Nakloněná dopředu, otáčela hlavou na všecky strany, aby věděla, kudy dál. Chvíli bezradně stáli, protože hlas utichl.

„Tak pojď dovnitř. Asi se nám to jen zdálo,“ naléhal.

„Ale ticho! Nic se mi nezdálo.“

„Jolano, jsme tu kvůli Julce.“

„Tam!“ ukázala prstem někam nalevo, odkud opět zazněl plačtivý hlásek.

Stranou domu, jen pár metrů od cesty vedoucí před jejich dům kdosi ležel. Tmavá postava byla částečně skryta květinovým záhonem a keřem bezu. Bílé hlavičky kopretin, kroupami ubité do bláta, boj s bouřkou už dávno prohrály. Zůstaly jen polámané stonky, květy ponořené do bahna a kalná voda, která odnášela opadané lupení.

Jolana svižným krokem obešla tu spoušť, aby si prohlédla bezmocného pocestného. Nebo že by tam ležel někdo známý? Kdo by sem teď chodil s malým dítětem? Kývla na Matěje, aby ji následoval.

V trávě jako bez života ležela na boku žena, zabalená do tmavého šátku. Oči měla zavřené a ústa lehce pootevřená jako po posledním výdechu. Zablácený pramen vlasů jí visel přes tvář. Když Jolana nadzvedla šátek, oba uviděli, že je tam schované malé dítě. Právě ono přivolalo pomoc matce i sobě. Šátek ho zachránil před krupobitím, celé se však třáslo zimou, protože na něm nebyla ani nitka suchá.

„Zvedni ji a odnes dovnitř,“ přikázala Jolana. Sama vzala dítě, a aniž by se ptala Matěje na názor, vydala se k domu.

„Ale co Julka…“

„Co Julka…? Ber ji, říkám ti,“ obrátila oči v sloup, „nevím, proč vy chlapi jste tak hotoví z každého porodu. Už ať je v suchu!“

Matěj s ní nejprve trochu zatřásl, jestli nepřijde k sobě. Bylo by lehčí ji jen podpírat než nést. Ležela však dál jako bez života. Dešťové kapky jí stékaly do nosu a úst, ale ani na to nereagovala.

Pokusil se vzít ji do náručí. Nejdřív nevěděl, jak ji chytit, protože mu klouzala a velký mokrý šátek se mu pletl pod nohy. Byla těžší než Julka, když ji dnes nesl. Julka se ho aspoň držela, ale tato mu visela na rukou jako mrtvá. Navíc byla na toto roční období hodně oblečená a šaty měla nasáklé vodou. Do tváře jí neviděl, protože ji měla zvrácenou nazad. Šátek se jí svezl a dlouhé mokré vlasy mu sahaly až ke kolenům. Věděl, že v domě není místo, tak se s ní vydal přímo do stáje. Včera tam nanosil čistou slámu, tam ji uloží. Jolana na něj pod střechou počkala a potom ho následovala dovnitř. Uložili ženu i dítě na podestýlku. Nebyl čas více se jim věnovat.

„Jolano, proboha tě prosím, pojď už za Julkou,“ naléhal Matěj.

Zavřeli dveře stáje a vběhli za ní do pokoje.

Když vstoupili, právě prodýchávala poslední vlnu bolestí. Stála, opřená o stůl, ramena podivně vystrčená dopředu. Zpocené vlasy se jí přilepily na spánky i čelo. Když vešli, uviděli v jejích očích úlevu. Už se bála, že se Matějovi cestou něco stalo. Vždyť ani neřekl, kam jde. Teď byla ráda, když viděla, koho přivedl. Konečně si mohla být jistá, že odteď to už půjde dobrým směrem.

„Ach, tetičko, vy jste byla ochotná kvůli mně sem vážit cestu v tomto nečase?“ zaradovala se, když bolesti konečně ustoupily.

„Ochotná, neochotná, teď je to už jedno. Lehni si na postel, prohlédnu tě. A ty,“ obrátila se na Matěje, „přilož do pece a dej vařit vodu do hrnce.“

Postavil na pec největší hrnec, který měli, jak pírko zvedl vědro plné vody a nalil ji do hrnce. Několik polen bylo ještě v bedně u pece, ale za chvíli bude muset zajít pro další.

„Hm… aha… nó…“ mudrovala Jolana, krčící se mezi Julčinýma roztaženýma nohama.

„Tak, už brzy to bude. Neboj se, nic jsme nezmeškali,“ řekla a vztyčila se.

Založila si ruce v bok jako generál a začala rozdělovat práci.

„Matěji, běž do stáje a přines sem dítě.“

„Jaké dítě?“ podivila se Julka.

„Když jsme přicházeli, našli jsme kousek od domu polomrtvou ženu s malým dítětem,“ snažil se vysvětlit Matěj.

„Nemudrujte, teď na to není čas. Julko, ty mi ukaž, kde máš nějaké suché věci. To dítě musíme převléct a já si taky musím na sebe hodit něco jiného, než mi tady nad pecí vyschnou šaty,“ zavelela Jolana.

„…ještě ukaž, kde máš mléko a med…“ zaslechl Matěj, když odcházel z místnosti.

Bouřka konečně slábla. Mračna se trhala a sem tam už v dálce prosvítalo sluneční světlo. Kdyby měl čas rozhlédnout se, mohl by vidět spoušť, kterou způsobila. Ale nebyl na to čas.

Otevřel dveře a tiše vstoupil. Ve stáji bylo šero a ticho. Jen kráva občas zafuněla a zvědavě se ohlédla. Dítě už neplakalo. Usnulo vyčerpáním. Jako by vědělo, že už nemusí protestovat proti nepřízni osudu. Že je konečně v bezpečí.

Matěj pohlédl na ženu ležící na slámě. Slabě dýchala, ale ještě nebyla při vědomí. Sklonil se a opatrně zvedl dítě zabalené do mokrého plátna. Nedalo se ze spánku vyrušit. Nesměle obrátil pohled na ženu, jako by se chtěl ujistit, zda jí nevadí, že bere dítě pryč.

„Za chvíli ho vrátím. Jolana se o ně postará. Tak… neboj se. Přinesu ho zpátky,“ řekl potichu a kývl hlavou. Ani nevěděl proč. Možná souhlasil místo ní.

Ještě že tu má Jolanu. I bez těch dvou nových by se tu dnes zbláznil. Otočil se a vydal se s dítětem v náručí do domu. Když otevřel dveře a uviděl, že má Julka zase bolesti, vytlačila ho Jolana zpátky do předsíně. Vzala mu dítě a strčila mu do rukou čisté prostěradlo.

„Vrať se do stáje a svlékni tu ženu.“

„Co? Úplně?“

„Donaha.“

„Co jí řeknu, když se probere? Vždyť si bude myslet, že jsem úchylný blázen. Ne! Mám tu přece ženu!“ rozhořčeně zvolal a vrátil jí prostěradlo. „Raději to udělej ty.“

„Výborně! Ty se teda postarej o toho drobečka a odroď si ženu,“ odsekla a vrazila mu do náručí mokrý batůžek s dítětem.

Matěj si povzdechl, vrátil jí ho a vzal si prostěradlo zpátky.

„Vyhrálas. Co mám dělat dál?“

„Až ji svlékneš, vezmi slámu a vytři jí s ní tělo, až trochu zčervená. Možná se probere. Potom ji přikryj prostěradlem.“

„Co jí mám říct?“

„Komu?“

„No té tam… Ve stáji.“

„Pro mě za mě jí řekni, že je v ráji a ty jsi Svatý Petr. Když jsi mě sem táhl, neptal ses na nic. Tak si teď poraď.“

Otočila se a chtěla se věnovat Julce, ale v poslední chvíli se zastavila. Změřila si Matěje shora dolů.

„A nezapomeň se i ty dát do pořádku. Podívej se, jak vypadáš.“

Nemusel si věnovat ani jediný pohled, aby věděl, že je špinavý, mokrý, a to, v jakém stavu má nohy, si ani nechtěl představit. Ohnul se a rozvázal si tkaničky. Když si konečně vysvobodil nohy, byl na ně žalostný pohled. Kotníky, paty a prsty byly jeden krvavý puchýř.

Ani trochu se mu nechtělo jít do stáje a svlékat cizí ženu. Přešlapoval v předsíni a neuměl se rozhodnout. Vtom ticho přeťal Julčin bolestivý výkřik. Raději vykročil, protože tady to bude za chvíli k nevydržení.

Ve stáji se nic nezměnilo. Šero, kráva, ženina pootevřená ústa a oči zavřené jako navždy. Popravdě, doufal, že když se sem vrátí, bude se pomalu probírat k životu. Nic takového ho však nečekalo. Ležela přesně tak, jak ji tu zanechal.

Odkašlal si. Potom ještě jednou, jen trochu hlasitěji. Nic. Ani víčkem nepohnula.

„Mám ti pomoct svléknout se, protože ty šaty tě studí,“ zašeptal nesměle.

Pro jistotu, kdyby ho náhodou slyšela. Pokud nedejbože za chvíli otevře oči, ať ho nepokládá za zvrhlíka. Naklonil se nad ni, zda nezachytí aspoň slabý náznak, že vnímá. Až teď si všiml, že je to Cikánka. Mladá, a kdyby neměla neživou tvář, byla by velmi pěkná. Teď, když ležela na zádech, její výrazné lícní kosti vystupovaly ještě více. Měla hladkou, snědou pleť bez jediné vrásky, dokonalé oblouky hustého obočí… Kdyby otevřela oči, určitě by byly černé jako uhel.

I když se Matěj cítil všelijak, začal ji svlékat. Uvolňoval, rozvazoval a stahoval jí jeden kus oblečení za druhým. Všechno házel vedle na jednu hromadu. Celou dobu sledoval, jestli se neprobere. Především proto, aby jí mohl hned vysvětlit, co s ní dělá. Zvedal a ohýbal jí ruce i nohy, když ji zbavoval mokrých šatů. Převracel ji z boku na bok, ale zvrat v jejím žalostném stavu nepozoroval.

Konečně ležela úplně nahá. S mokrými vlasy vypadala jako mořská panna, se kterou si krutě zahrál osud. Měla plná prsa, pravděpodobně nalitá mlékem. Také Julka takové po porodech mívala. Zpočátku se bál, co to s jeho mužskými pudy udělá, ale nestalo se nic. Tělo bez života ho nechávalo chladným. Na levém rameni měla ošklivou jizvu. Byla velká jako slepičí vejce a vypadala jako památka na popáleninu. Z těch zůstávají takové ošklivé znaky.

Uchopil plnou hrst slámy a začal jí třít pravou ruku. Vzal její prsty pevně do dlaně. Měla je dlouhé, tenké, s mandlově růžovými nehty. Dával pozor, aby ji stébla nepoškrábala. Jedna ruka, potom druhá, pravá noha a nakonec levá. Nic se nezměnilo. Měl by jí třít i prsa, ale jak? Vždyť kterékoliv stéblo jí může probodnout jemnou pokožku. Zkusit to bez slámy? To už by si opravdu připadal jako zvrhlík, který se ukájí na bezvládném těle.

Otočil ji tedy na bok a začal jí třít záda. To mu šlo dobře. Ramena, záda, kříž… do toho se mohl pustit i s větší silou. Nad levou lopatkou jí na šňůrce visela malá krvavě červená růže, která se jí pravděpodobně zepředu svezla, když ji nesl do stáje. Vypadala zvláštně, jako by byla z… To je jedno, z čeho. Teď není čas se nad tím zdržovat. Když už ho začínala bolet ruka od té podivné práce, měl chuť se zvednout a jít říct Jolaně, že to vůbec nefunguje.

Vtom… slabě vzdychla.

Otočil ji na záda a podíval se jí do tváře. Nic se nezměnilo. Jen se zdálo, že trochu pohnula ústy.

„Je ti líp?“

Odpovědi se však nedočkal. Přikryl její nahé tělo prostěradlem. Možná by se hodila i deka, aby jí nebyla v noci zima.

Dveře za ním se skřípavě otevřely a vstoupila Jolana.

„Copak nevidíš, že nevidíš?“

Zvedl hlavu a uvědomil si, že už dávno měl zapálit petrolejku. Rozeznával věci jen proto, že si jeho oči postupně přivykaly na tmavnoucí šero.

„Máš pravdu, ani jsem si nevšiml.“

„Rozsviť lampu a běž za Julkou. Máš dceru.“

Všechno se rázem změnilo. Ustaraná tvář se mu rozjasnila, oči zazářily štěstím. Vyskočil a chtěl hned vyběhnout ze stáje, ale Jolana ho pohotově zastavila.

„Říkám ti, nejdřív rozsviť!“

Zápalka za zápalkou se lámala, vyhasínala a Matěj ne a ne zapálit lampu. Byl však šťastný, vůbec mu nevadilo, že vypadá jako nemehlo. Velkolepý pocit! Srdce mu bilo v novém, radostném rytmu, který se sem vůbec nehodil. Ve stáji, kde jen metr od něj ležela polomrtvá Cikánka.

Tak přece se to podařilo! Je otcem… Pane na nebi…

„Au!“ samou radostí se zapomněl a hořící zápalka mu spálila prsty.

Konečně lampa svítila, Jolana se skláněla nad Cikánkou a jeho tady nepotřebovaly. Potichu zavřel dveře a utíkal do domu.

Julka ležela v posteli a dítě držela v náručí. Zářila štěstím. Celá místnost byla prosáknutá neobvyklou milostí. Pomalu k nim vykročil. Takřka po špičkách, jako by se bál, že rychlým pohybem zničí posvátný pokoj, který se tu vznášel.

„Matěji, podívej, jak je krásná. Velmi se ti podobá.“

Dítě mělo modravou flekatou tvář, křižovanou podivnými vráskami, opuchlé oči a fialové rty, ze kterých mu vycházely bublinky bílé pěny. Hlavu mělo nepřiměřeně velkou v porovnání s tělem, schovaným do zavinovačky.

„Hmmm…“ řekl velmi nejistě. „A proč je taková modrá?“

Julka se rozesmála.

„Vždyť byla skrčená. Uvidíš za týden, jak bude bledá.“

Něco zabroukalo. Nebylo to jeho dítě. Matěj si až teď uvědomil přítomnost kohosi dalšího v místnosti. Na stole leželo Cikáně a neklidně hýbalo ručkama. Jolana ho převlékla a uklidnila. Bylo zabalené do něčeho, co mu připomínalo jejich sváteční ubrus. Podíval se na Julku.

„Co s ním bude?“ zeptal se.

„Pomůžeme jim, než se jeho matka postaví na nohy. Potom půjdou tam, kam se vydaly.“

„Julko, ty jsi ji neviděla. Vypadá jako mrtvá.“

Usmála se na něj. Dnes nebyl ve své kůži. Ani se mu nediví. Na všechny toho bylo dnes dost. Každý chlap je vyplašený z porodu. Do toho se připletli ještě dva nešťastní poutníci. A to všecko během té strašné bouřky, jakou nikdy nezažili.

„Neboj se, Jolana si poradí. Kdybys viděl, jak šikovně se postarala o to nebožátko.“

Sklonil se a políbil Julku na vlasy, které byly ještě stále slepené potem. Potom se opatrně dotkl dcerčiny modré tváře. Spala. Také ona měla za sebou namáhavý den.

„Jak ji pojmenujeme?“ zeptal se.

„Mně by se líbila Ida.“

Dveře se otevřely a Jolana vstoupila do místnosti. S potěšením se na ně podívala. Julka zářila a Matěj… i když se zdál klidnější, stále na něm viděla nejistotu.

Takového ho neznala. Odmalička byl rozhodný a vždycky dosáhl toho, co chtěl. Uměl si zjednat pořádek, někdy i pěstmi. Nikdy nedovolil, aby si s ním někdo zahrával. A teď tu sedí jak vyoraná myš.

Dobře ti tak, darebo jeden, za to, co jsi mi dnes provedl, pomyslela si. Ve skutečnosti se nezlobila. Měla pro toho chlapce slabost. I když vyváděl věci, které by jiným neodpustila, k němu byla v hloubce duše shovívavá.

„Tetičko, jak je jí?“ zeptala se Julka.

„Neprobrala se. Vypadá to dost špatně, ale stále má naději. Je mladá a silná. Myslím, že se může z toho vylízat. Jen je velmi vyčerpaná. Dokonce se mi zdá, jako by překonala nějakou nemoc, protože už dlouho se nemůže zahřát. Ta bouřka byla strašná, ale to ji tak nevysílilo. Potřebuje ještě jednu přikrývku.“

„Matěji, přines tu, co je ve skříni pod šaty,“ požádala ho Julka.

„Tak co? Líbí se mu malá?“ zeptala se Jolana a udělala grimasu na Matěje, který se ztratil za dveřmi.

„Myslím, že zatím moc ne,“ zasmála se Julka. „Je ze všeho ještě pořádně vyplašený.“

Jolana souhlasně pokývala hlavou. Každému přála zdravé dítě, ale těmto dvěma obzvlášť. Ti, co vedou nebeskou evidenci, by se měli vzpamatovat. Tři pohřby novorozenců v jedné rodině stačily. Snad už mladí Halajovi dopili svůj kalich hořkosti.

S přikrývkou v podpaždí se Jolana vydala do stodoly. Neměla příliš zkušeností s lidmi v takovém stavu, jak dnes našli mladou Cikánku. Nechtěla do ní lít čaj nebo pálenku, aby jí neuškodila ještě víc. Brala to tak jako vždy. Pokud je jí souzeno žít, přežije. Jednu věc pro ni ale ještě přece jen udělat mohla. Položit k ní její dítě. Jeho přítomnost na ni může povzbudivě zapůsobit.

Ve světle petrolejky viděla, že se ve stáji nic nezměnilo. Sklonila se k Cikánčině tváři, přiložila jí dlaň na čelo a potom nespokojeně svraštila obočí. Jak je možné, že i po tak dlouhém čase nenašlo tělo sílu zahřát se? Rozprostřela přikrývku na bílé prostěradlo a vydala se do pokoje pro Cikáně. Buď ji spasí, anebo prožije se svou matkou poslední noc.

„Lampu jsem pověsila na sloup. Ať u ní hoří celou noc. Odnesu jí dítě, aby se nelekla, kdyby se probrala,“ řekla těm dvěma, když na ni nechápavě hleděli, jak odchází do tmy se spícím drobečkem.

Tu noc spaly obě děti u svých matek. Matěj přenechal své místo v posteli Jolaně. Sám si zašel do stodoly pro pořádnou náruč slámy. Uložil ji u stěny, unavený se na ni svalil a ve vteřině usnul.